Slova renesance použil nejprve G. Vasari a mínil jím obrození antického umění. Renesance se rodí jako nový životní styl na přelomu 14. a 15. st. V Evropě. Název pochází z latinského renascor a znamená volně přeložen znovuzrození.

Renesance je znovuzrozením antiky. Jejím ústředním motivem, oproti končícímu středověku, je člověk. Renesance vychází a čerpá z antiky, přejímá antický ideál člověka i světa, člověka chápe jako svobodnou, nezávislou a plnohodnotnou bytost snaží se o obnovení přírodních hodnot a obrací svou pozornost k tomuto světu.

Renesance vzniká v době převratných objevů a změn hospodářských i společenských. Role církve se pomalu začíná měnit, důraz na hodnotu individua a pozemského života vede k zesvětštění společnosti. Zámořské objevy a vynálezy, ať už dovezené nebo nově objevené, stejně jako nové názory a objevy (např. astronomické) se projevují v umění i v běžném životě. Na literaturu měl z vynálezů asi největší přímý dopad vynález knihtisku Johannem Gutenbergem.

V Itálii se renesance zrodila. Měla tu silný ohlas a mnoho renesančních umělců a autorů pochází právě z Itálie. Nejznámější jsou asi sochař Michelangelo Buonarroti, jehož David je symbolem svobody, Leonardo da Vinci, který byl zářným příkladem všestranného "renesančního člověka" - byl umělcem (maloval asi nejznámější obraz všech dob - Monu Lisu) teoretikem, vynálezcem a myslitelem, Raffael Santi, malíř, či Tizian, portrétista. V renesanci byl poprvé definován obraz jako plošný průřez optickým kuželem, jehož vrchol leží v oku diváka. Renesanční realismus v malířství se opíral o vědeckou teorii, hledal ideální lidský typ, který by ztělesňoval představu dokonalého člověka, v němž by se harmonicky spojovala tělesná krása s duševní ušlechtilostí.přičemž vycházel z napodobování typů soudobé společnosti. Snahou renesančního malíře bylo podat lidské tělo, nejlépe nahé, v plnosti jeho plastické modelace, v přirozených postojích a pohybech, v živé mimice a gestikulaci, ve skutečném prostředí architektonickém nebo krajinném. Hlavním cílem vývoje raně renesančního malířství bylo dosáhnout suverénního zvládnutí a dokonalého podání lidského těla ve všech pohybech a z nejrůznějších pohledů. Malíři vrcholné renesance se pak po zvládnutí této základní úlohy zaměřili na přesvědčivé vyjádření duševních stavů a hnutí, smyslových a emotivních hodnot, aniž porušovali renesanční uměřenost, harmonii těla a duše. Ale nejen umění bylo doménou Itálie, i v oblasti vědy se objevily nejdříve názory později rozvíjené i v jiných oblastech Evropy -Galilea Galilei nebo Giordana Bruna, na nějž později navázal Mikuláš Koperník a Jan Kepler.Co se týká literatury, i tu Itálie držela primát: Lodovico Ariosto, Francesco Petrarca, Dante Alighieri a Giovanni Boccaccio patří k typickým renesančním spisovatelům, kteří svou tvorbou ovlivňovali pak další.

Typické rysy renesance

V jednotlivých druzích umění vznikaly nové prvky, ale některé rysy byly pro renesanci ať již jako epochu, tak pro umění, které vytvářel renesanční člověk.
• antropocentrismus
Klade se důraz na člověka, na lidský rozum, poznání a pozemský život. Renesanční člověk se vymaňuje ze středověkého způsobu myšlení tj. zájem se od Boha obrací směrem k člověku samému.
• individualismus
Člověk se stává všestranně rozvinutou osobností. Vznikají životopisy, vlastní podobizny malířů, umělci na rozdíl od středověku podepisují svá díla.
• humanismus
Renesance se obrací zpět k antice a antické kultuře a přebírá z ní velké množství prvků, které dále tvůrčím způsobem užívá a přetváří.
• vědecký základ umění
Spousta umělců byla skutečně „renesanční“, zabývali se i anatomií, optikou, technologiemi, které pak užívali ve své tvorbě. Typickým příkladem je užití perspektivy v malbě a kresbě či odlévání soch z bronzu.
• realismus
Přestože si renesanční umělci nárokovali u svých děl návrat k přírodě (inspirováni antikou), určitý soubor konvencí užívali. Jejich realismus se týkal hlavně užitých témat. Objevují se scény ze „všedního života“ – vzniká např. novela (povídka ze života obyčejných lidí) nebo komedie inspirovaná životem rolníků.
• zesvětštění
Dá se považovat za společný rys, i když nebylo tak velké, jak se obvykle myslí. Náboženské motivy jsou neustále velmi časté.
• nacionalizace umění
Jestliže byl pro středověké umění typický univerzalismus, tak od renesance začínáme rozlišovat národní umění s jejich typickými prvky a rysy.
• sběratelství
Pro středověk také neznámá věc. Sběratelství úzce souvisí se snahou co nejlépe poznat antický svět prostřednictvím hmotných památek, které se na italském území zachovaly v hojném počtu. Se snahou sbírat antické památky jsou spojeny i počátky archeologie.
• mecenášství
Umění se stává politickou zbraní (notoricky známým příkladem je Masacciův obraz Peníz daně nebo Michelangelova socha Davida) a efektním prostředkem bohatých a mocných, jak se prezentovat vůči veřejnosti. Z těchto řad pochází velké množství mecenášů, jen v Itálii např. papežové Martin V., Eugen IV. nebo Mikuláš V., dále v Milánu Filippo Maria Visconti, Francesco Sfortza, v Neapoli Alfonz V. Aragonský nebo Ferdinand I. Aragonský.